U potůčku

13. february 2011 at 19:27 | Šílená Bruneta P =) |  Povídky a Básně
Dneska jsem dostala od holek z Klubu Snílků úkol, abych napsala nějakou tu povídku. Proč? M ám spisovatelský komplex. to, co napíšu mi přijde příšerný, a vůbec... prostě děs. Nedokážu se odpíchnout a už vůbec nevím, co s tím. Takže jí Vám sem dám... komentujte. Kritiky není nikdy dost =D

"Že tě to furt baví..." řekne táta a zaklapne mi knížku.
"Hej! Nech toho." Zaječím a natáhnu se po něm. Nesnáším, když mi zaklapne knížku! To bych vraždila… A ještě ke všemu mého milovaného Eragona. Paoliny je prostě třída…
"Nejsi nějaká drzá? Zklidni hormon, živočichu." A jéje, zvyšuje hlas.
"Tak si taky pořád nečti, a pojď hrát radši kroket." Začíná mě před otcem zachraňovat máma. Jen protočím očima. Zapomněla jsem na to, že mě všichni berou, jako by mi bylo pět. Skvělé… A to už jsem o deset let starší! 
"Když mě to nebaví…" zahuhlám. "To bych se šla radši už někam projít…"
"Tak jdi…" dostane se mi jediné odpovědi, než začnou hrát. Tak fajn no… 
Do batohu si hodím pár věcí a vyrazím. 
A kde že to vůbec jsem? Tato malá vesnička se jmenuje Hanov, a leží u Mariánských lázní. Jezdíme sem alespoň třikrát do roka. Jako malé se mi tady líbilo… pár domečků u sebe, pila a tím to končilo. Nejdřív jsem sem jezdila s babičkou a dědou. To mi mohly být nanejvýš tři, čtyři roky. Pak se o tomhle místě dozvěděl táta a jinam už jsme nejezdili. Samé procházky, houby, procházky, houby… A když sestra dospěla, byla to teprve nuda na entou. Jedinou mou útěchou byly knihy. 
K potoku je docela dlouhá cesta. Sice se to nezdá, ale silnice se táhne krajinou jako had až do lesa, a celou dobu na Vás jen praží sluníčko. Až po několika stech metrech začíná hvozd. Konečně nějaká útěcha pro bolavé nohy a trochu stínu. 
V lese se mi vždycky líbilo a v takovémhle ještě víc. Nic zde nenarušuje jeho chod. Popadané stromy, mech, jehličí. A kosti. Ano, opravdu kosti zemřelých zvířat. 
Stromy jsou celkem vysoké, takže na zem nedopadne ani polovina světla. Spolu s původní krajinou to vytváří nádherný obrázek. A co teprve u potoka, to je něco. Volně popadané stromy dávají dojem divočiny, a zatímco potůček vesele šplouchá, vy máte pocit, že jste v ráji.
Usadím se na kraj potoka. Nevadí mi, že je studený. Ostatně - nikdy mi to nevadilo, a já taktně kašlala na rady mé babičky. Vždycky říká, ať nesedím na studené zemi, či v mokrých plavkách, abych nenastydla. A to klidně několikrát za sebou. Člověk si všechno musí zažít sám. 
Z batohu si vytáhnu tužku a sešit. Tahle dvojice už mi párkrát pomohla. Ale nic se neděje. Jen blbě civím na kus bílého papíru. A je to tady zase. Múza mě opouští, a nechává mě samotnou v mém malinkém těle. 
"To je jak naschvál." Zamračím se. A už zas ten pocit v hrudi. Jako kdybych tam něco měla zavřeného, zamčeného hluboko uvnitř mě. Nesnáším ten pocit! Mám chuť se vykřičet hluboko do lesa, vyřvat ze sebe všechno to, co svazuje mě a mou neskonalou fantasii. Už mě věčně nebaví, všechny nápady skladovat v mozku a pak je zapomínat. "Takhle si nepomůžu!" zavrčím a párkrát si dupnu. "Ne… sama si nepomůžu…" Nejde to, a já to vím. Povzdychnu si, a z batohu vyndám Eragona, a… začnu opět číst.

No nevím... přijde mi nic moc. Taková snůška prostých informací... co myslíte? 
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 lady-dariel lady-dariel | Web | 13. february 2011 at 19:34 | React

pěkný, ja bych něco takového nikdy nenapsala :D:))

2 Nickie Nickie | Web | 13. february 2011 at 20:25 | React

krásně píšeš :)

3 Mrs.Edii Mrs.Edii | Web | 14. february 2011 at 21:10 | React

Ty jsi do těch knížek asi moc zažraná co? :D

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 22. february 2011 at 15:14 | React

já bych vynechala ty poznámky o tom, že to není nic moc, to odrazuje čtenáře ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement